Hra na plášť z travin Dupului 2004
Nejprve nechme tradičně promluvit Nevrlého...
Munţii Dupului
Křovinaté hory. Až mimo běžné trasy halekajících turistů v barevných vozítkách se zvedá zapomenutý kraj náhorních luk a zarůstajících mezí, vulkanické Dupului. Zbytek majestátní dávné sopky se ověnčil řetězem pozvolných šedočerných hřebenů, padesát let usilovného vojančení z něj odneslo většinu lidských obydlí. Jen sem tam, při okrajích kaldery najdeš vesnici. Mimo několika málo lidských sídel jsou ale hory pusté, celé dny nemusíš potkat živáčka. Zato bylin tu roste nespočetně, podél bahnitých cest lesních dělníků a divokých prasat se táhnou šípkové aleje protkané maliním a ostružinami, vysoká tráva dosahuje někdy až nad tvou hlavu a prorůstá sty a jedním květem. Někde v těch houštinách, snad v ostrůvcích lesů nebo v pokroucených větvích keřů na okrajích polonin prý žije i užovka stromová, had, který jako by sem přišel až z deštných pralesů divoké Brazílie. Nu, nepotkal jsem ji tam, bratříčku.
I přesto, že poslední obyvatelé odtud již dávno odešli, najdeš na hřebenech na každém kroku stopy jejich dávných životů, ať už je to mohutná budova hostince v Dupulu, poslední z celého ztraceného města s majestátními trámy, které jako by vysekali dnes, nebo klikaté chodbičky starého dolu na Deal Aurul, či třeba jen pásy houštin zakrývající zdi zmizelých domů.
Šel jsem dlouho po hřebenech Dupuluiských hor, nohavice promoklé od brodění travou, kterou zmáčely první deště nadcházejícího podzimu. Sám a potichu, přes zaniklé vesnice, o jejichž dávném bytí vypovídaly jen třešňové aleje, podél rozbujelých mezí. Usínal jsem i probouzel se se štěkavým bekáním srnců, pil vodu z nezkalených potoků. Až po mnoha krocích jsem sestoupil z hor do údolí zelenkavé řeky Ahrul, zpět do hájemství lidského rodu, a zdejší malé vísky natěsnané mezi horskými svahy mi najednou připadaly neuvěřitelně přelidněné.
Hra na plášť z travin
Jako čtyři stíny jsme se plížili přes naši stezku a dbali jsme, abychom nenechali po sobě ani nejmenší stopy. Skrývali jsme se v dolinách a za balvany, až jsme se dostali do krytu za skalnatým pahorkem. Jsouce skryti mezi skalisky, pozorovali jsme třicet osmahlých zakrnělých Francouzů a několik pomalovaných Indiánů, jak pohánějí naše druhy k severovýchodu...
(Kenneth Roberts, Cesta na severozápad)
Dnes ti řeknu o samotářské hře, bratříčku, o
hře na plášť z travin, který nosívali dávní lovci. Minuly už doby kočujících
lovců i válečných výprav pomalovaných divochů, snad jen někde v papuánské
džungli bys je ještě potkal. Zavzpomínej na ně, připodobni se na pár dní
vzdálenému předkovi na cestě do neznámé krajiny. Nenosíš už oblek utkaný ze
stébel a listů, přesto ať je ale tvé odění nenápadné a krok tichý. Tvým pláštěm
pak budou samy louky a lesy, kterými procházíš.
Snadné je putovat jen tak, s jistotou, že se dovoláš pomoci
či že v nejbližším křovisku nečíhá Irokézský bojovník s šípem připraveným na
tětivě. Je tomu tak jistě i dobře, ale zkoušel ses už někdy připodobnit k dávným
průzkumníkům, pro které byly takové obavy denním chlebem? Tento den tě nikdo
neuvidí! Nepozorovaný budeš chodit po planinách, jenom zvěř, ovce a orel na
obloze mohou uzřít tvé kroky. Sleduj třeba ze svých úkrytů, jak dřevorubci
osekávají stromy, rolník skládá seno na vůz a pastýři pohánějí svá stáda, ale
drž se stezek lovců na cizím území, po větru míjej osady se psí stráží a uskakuj
mimo cestu, slyšíš-li kroky. Tento den jsi psanec na islandských planinách,
harcovník obklíčený Indiány v Novém světě a pravěký válečník s kamennou sekyrou.
Teprve až se budeš po několik dnů plížit zakázaným územím,
přespávat daleko od cest a měnit svůj směr při každém spatření lidských stop,
teprve potom, bratříčku, oceníš lidskou pospolitost a vzpomeneš na ty, kteří se
skrývali tak jako ty, ale kterým nebyla dána jiná možnost. Na poutníky po
zvířecích stezkách, tuláky, vyvržence i hrdiny bronzového i moderního věku.
Samota se časem přejídá, i ty oceníš džbánek nakyslého mléka a mlčenlivý
rozhovor v první salaši na úbočích hor.
Na Dupului jsem tentokrát vyrážel sám, nikdo
z ostatních neměl zrovna ve vhodném termínu čas se do tohohle opomíjeného
vulkanického pohoří podívat. Škoda, byť nepatří k nejvyšším rumunským horám,
díky dlouhodobé aktivitě armády je tu klid a jenom pár vesnic na okrajích, žádní
tůristi s barevnejma tyčkama a tak. Vezmu to trochu stručně, nepsal jsem si
deníček každý den, jak bývá zvykem.
Trochu netradičně jsem jel autobusem, vzhledem k tomu, že
Dupului leží trochu stranou hlavních železničních tras to bylo praktičtější, i
když jsem málem neměl
kam dát nohy. Vyjížděl jsem v 8:30 z Florence. Tradiční
cesta přes pusztu byla únavná, příjemně mě překvapily až špičaté kopce nedaleko
rumunských hranic u Lúnyenvárose. Hranice samotné jsme překročili u městečka
Säaz a už asi v jedenáct dopoledne jsem vystoupil v Sub Pădure.
Docela zachovaný město, teda na Rumunsko, i když na jeho okraji se tyčily nějaký
kasárna a kaolinka proplavující materiál z povrchových odklizů. Podzemí prej
veškerý žádný, takže me čekal docela dlouhej pochod po silnici proti větru až na
úpatí hor.Kolem další bílé haldy kaolinek, na obzoru byly kromě blízkého Dupului
vidět i táhlé hřebeny Munţii Metaliferri. Jak jsem se vzdaloval od Sub Pădure,
byly okolní vesnice čím víc rumunštější, takže jsem i přes slušnou úrodu rynglí
na okolních stromech časem rád zmizel v dubových lesích předhůří Clum Deţanere.
Na druhé straně hřebene jsem našel pěkné a velké jezero se zelenou vodou od
světlých částeček kdysi zde těženého kaolínu, kromě asi tří rumunských rybářů na
druhém břehu jsem tu byl celou dobu sám. Dobré na koupání. Nedlouho po odchodu
od jezera se nad horami začala točit bouřka a začal tak řetěz přeháněk a
slunečných období, kterej mě měl doprovázet zbytek cesty. Poslední zastávkou
před horama bylo městečko Valesţi, kde jsem zapadl do místní ospătărie na řízek.
Zajímavý místo, spousta různých památných budov (kostely, dokonce zámek s
parkem), něco čerstvě opravený, jinde zase chátrající kusy balkánského stylu.
Za Valesţí jsem konečně začal stoupat na samotné Dupului. V
těchhle výškách byl hřeben zalesněný, podstatně ubylo známek civilizace, takže
mě docela překvapilo, když jsem po čase narazil na luxusní seník. První noc na
úbočích Dupului jsem tedy nemusel stavět a přespal jsem v klidu tam. Všude to
bohužel nešlo. Postupně jsem to otočil k západu, přes několik rovnoběžných
hřebenů na sever od Capatul Mic. Tady už začínaly typické křovinaté poloniny, v
rámci Nevrlého Hry na plášť z travin jsem se jima plížil jak indián, aby mě
neviděli ani slyšení dřevorubci, ani místní pastevci. Bylo to tu docela
obydlené, i když nějaké staré vojenské budovy v okolí vypadaly opuštěně -
klasický servaný dráty na sloupech nataženejch přes hory jim asi už dlouho proud
nedodávaj. Překřížil jsem ještě údolí Pîrău Lokchelte a
pak už směřoval pořád nahoru po poloninách i lesem k nejvyššímu dvojvrcholu
Dupului, holému Castellulu. Docela dlouhá cesta, ale až na poslední úsek, kde
jsem taky musel jít asi po ramena vysokým porostem, stoupala pomalu. Nikde
nikdo, ani bača s ovcema, jenom samý posedy. Nahoře byl zbytek nějakýho okopu a
pěknej rozhled, aspoň co mi dovolila proměnlivá povětrnost.
Potom jsem se vydal zase dolů, na sever ke craterulu,
bývalému středu sopky, kde stávalo i město, které dalo pohoří jméno. Dneska jsou
tam udržovaný silnice, a pár strážních budek, ze samotného Dupulu ale zbývá
jenom budova skladiště u nádraží s velice solidními trámy v podkroví i zmizelých
patrech. Oproti tomu cestou odtud zpátky na hřebeny jsem potkal něco, co fakt
může postavit jenom Rumun. Pěknej posed, tři lidi by se do něj vešli, ale jenom
na první pohled. Nezadělaný okýnka, vchod bez dveří že by jím kráva prošla,
škvíry ve stěnách skloněných tak, aby jima všechen déšť stékal dovnitř a
nejnakloněnější stěna drsně čelící převládajícím západním větrům. Schoval jsem
se tam na čas před deštěm a za tu chvilku to bylo stejně všechno uvnitř skoro
durch mokrý. Myslím, že když největší proudy vody tečou po lavičce, postrádá
zastřešenej posed jaksi smysl. A to to celý svítilo novotou...
Cestou odtud jsem pak ještě potkal strom s ikonou Panny Marie
a silně zdevastovanou novogotickou hrobku (docela drakuloidní pocit, potkat
tohle v mlze na hřebench rumunskejch hor...ale mrtví už tam nebyli). Pak jsem
taky jednu dobu sledoval cestu vysekanou zahradním traktorem(!) na pustých
planinách u Măgury Oi ve snaze dostat se k jakési na mapě značené boudě, ale
cesta záhy skončila a mne čekal sestup do údolí korytem potoka, protože všude
kolem to bylo zarostlý až běda. Tu kůlnu či co jsem nenašel, jižně od ní jsme
ale po nějaké době potkal pěknej seník s podlahou z kulatin. Taky se v téhle
části Dupului dalo spát v divných mrňavých vojenských objektech, jakýchsi
parodiích na hangár roztroušených sem-tam po hřebenech. Jednu noc mě tu dvakrát
minula jakási patrola v autě, ale nehlásil jsem se k nim a vidět jsem nebyl.
Ke konci cesty jsem chtěl ještě navštívit na minerální vody
bohaté údolí nad Veliçesţi, ale dolů nevedla ze hřebene
žádná přijatelná cesta, takže jsem se na to vybod a šel pořád po hřebeni na
západ, až jsem po dlouhé době slez v Rădu. Dole bylo podstatně větší horko, po
Ahrule se dokonce proháněli nějací čeští vodáci, ale vztahy jsem netmelil, jenom
jsem nafotil místní pěknej dřevěnej most a šel přes Veliçesţi
podél vody a bývalé vlečky na apă minerale do Războisţi na vlak. Zpátky se jelo přes dosti drsnou rozdolovanou
krajinu, chemičky a tak až k hranici s Maďarskem na středním toku řeky Ahrul.U
Lúnyenvárose jsme navázali na klasickou trať z tohohle směru a v Praze
jsem byl asi v pět odpoledne.
