(komplet fotky zde)

 O víkendu jsme se s Nazgulem vydali na Ralsko...

Akci předcházelo pečlivé plánování nad ňadry u Vystřelenýho Voka, kde bylo zejména nutné určit předpokládanou trasu. Mapa byla totiž jasná, Nazgul se při své inventuře mapových děl KČT právě dostal k číslo 15 čili Máchovu kraji. Neboť doprava na Sever bývá komplikovaná, zakoupil Nazgul místenky a tak jsme si v pátek na autobusovém nádraží v Holešovicích dokonce sedli a dojeli až do Mimoně.

V Mimoni jsme se jali hledat značku, nejprve jsme však narazili na podzemní prostory pod kostelem a sošného rudoarmějce. Systémek dutin a sklípků v pískovcové skále byl opatřen obligátní cedulkou "Vstup zakázán, nebezpečí sesuvu horniny" a za ním se skvěl uhrabaný trávník.
"Tyhle Sudety, to je hroznej marast, všichni tady určitě čtou Haló noviny, obcují se svými sestřenicemi a vzniklí degenerovaní degeneráti se živí vykrádáním skládek toxického odpadu, který jim sem vozí lidé z civilizovaného světa. Tady vlíz do hospody znamená dostat automaticky přes hubu. A na vyhlášky tu stejně pečou, jdem tam." shodli jsme se.
Nazgul vyšplhal do díry a jal se ji zkoumat, když tu prošla kolem tlupa cikáňat.
"Pane, musím vás upozornit, že tam je podle obecní vyhlášky č.132 jakož i báňského zákona vstup zakázán a můžete být pokutován." zhrozilo se nejstarší.
"Skutečně," dodalo druhé, které tlačilo kolo, "váš amorální postup narušuje zásady občanského soužití. Chápeme, že jako obyvatel hlavního města jste deprivován stresem a přezaměstnaností a tedy nese za vaše činy z větší části odpovědnost vaše sociální situace, přesto ale nelze bez lpění na liteře i duchu zákona budovat prospívající společnost."
Nazgul slezl z útesu.
"Dyť jsem to řikal. Samej fízl a udavač." odplivl si.
Pečlivě udržovaný rudoarmějec klečel v podřepu na soklu, obklopen cedulkami "Lidice" a "Dukla", jejichž vzájemná souvislost nám byla nejasná a zavdávala k roztodivným konspiračním úvahám. Hleděl směrem k BVP a tvářil se velice urputně, asi jako kromaňonci na obrázcích od Zdeňka Buriana. Protože vypadal, že jestli si z něj budem tropit laciné šprýmy, sleze ze soklu a dá nám doslova přes držku, raději jsme našli značku a dlouhou álejí kolem paneláků vypadli z Mimoně k vrchu Ralsko.

Na úpatí jsme vylezli na Juliinu vyhlídku, odkud byl pěkný rozhled na širší okolí Mimoně. Obloha se nám ale nezdála, takže jsme nespali tam, nýbrž se vydali hledat nějaký úkryt. Po chvíli jsem nedaleko objevil převis sice prostorný, ale značně zaplněný listím, takže přespávající člověk se zde cítil jako na vodní posteli a ráno se budil pohřben. Jinak ale pohodlné, v noci snad ani nepršelo.

Druhý den ráno jsme se vyplazili na Ralsko, hlasitě při tom sípaje. Hrad i skála samotná jsou velice pěkné, rozhled daleký, bohužel bylo ale pod mrakem a nebylo vidět moc daleko. Pojedli jsme a vydali se dolů směrem k Průrvě Ploučnice. Pádili jsme ze svahu, debatovali o tajemných vojenských objektech, když tu jsem se zarazil.
"Hele, támhle jsou v lese nějaký střílny!"
Odbočili jsme ze značky a zanedlouho stanuli před tajemným objektem, nevelkou budkou, poblíž které čouhaly ze země dva průduchy do hlubin.
"Nacistická vodárna! Uvnitř čerpali Němci vodu pro chlazení soustruhů na výrobu V-2." zděsil se Nazgul.
"To zní příliš fantasticky." zavrhl jsem jeho ideu, "Každý ví, že takhle vypadaly obyčejné ruské továrny na výrobu chemických zbraní. Těmihle trubkami se dovnitř čerpaly přísady a odtud vycházel bojový plyn, který byl tak hrozný, že ani neměl jméno. Jdeme dovnitř."
Objekt se skládal z malé budky s nevelkým podzemím zaplněným trubkami a dvou velkých kruhových podzemních místností, ve kterých byla hezká ozvěna. Protože jsme ale chtěli dneska dojít dál, museli jsme brzy upustit od dalšího průzkumu tajemného podzemí a vydat se k Průrvě. Cestou jsme ale našli několik dalších podivných deklů a rezervoárů, které nás zavedly až na okraj areálu chemické těžby uranu. Nazgul zde vyšplhal na špačkárnu, aby se rozhlédl, kudy dál, ale nic moc vidět nebylo. Zato o kus vedle jsme našli něco děsivého.

U rour, kterými se čerpala kyselina obohacená uranem z podložních hlubin, stála řada kohoutů a z nich vedly hadice do bělavých barelů. Celé se to táhlo kamsi do dálky, do lesů. Barel vedle barelu, hadice vedle hadice.
"Tohle jsem kdysi viděl v Aktech X." zbledl jsem, "Uvnitř jsou mimozemská embrya."
"Uvnitř je mrtvej brouk a trocha dešťový vody." pohrdlivě se ušklíbl Nazgul. "Zajímalo by mě, co se stane, když otočim timhle kohoutem."
"Zadrž!" zaječel jsem, ale pozdě.
Do barelu začala pod tlakem proudit šedavá kapalina. Brouček se rozpustil a pak se v záplavě becquerelů vydal k ionosféře. Naše oční bělma začala modře světélkovat. Nazgul pokrčil rameny, zamumlal něco o vyměklících a kohout utáhl. Pokračovali jsme k Průrvě Ploučnice.

Dolní konec jsme snadno našli, hned jsem se vrhl do vody, abych vyzkoumal, zda se nedá do tunelu vlézt z jezírka. Nazgul stál na břehu, fotografoval moje marné snažení a častoval mne uštěpačnými hláškami o mrožích. Koupání to bylo pěkné, ale pod skálou se nebyo čeho chytit a vyšplhat do díry tedy nešlo. Vylezl jsem na břeh a šli jsme hledat horní konec. U něj bylo možné sejít po svahu až k vodě, tak jsme sundali boty, hodily batohy za první zákrut a vydali se na průzkum.
Řeka nejdřív tekla přitesanou pseudokrasovou průrvou se zářezy po stavidlech a dalšími stopami pozdějších úprav, aby se následně vnořila do dvojice velkých a fotogenických tunelů. Místy se ve stěnách otvíraly pseudokrasové jeskyně na rozšířených puklinách, v některých bylo dost místa třeba i na přespání. Vody nejvýš po kolena. Když jsme došli na konec a vrátili se, potkali jsme skupinu vodáků, kteří se za hlasitého halekání vydali dovnitř. Ještě dlouho jsme slyšeli jejich úsečné pokyny a mučivé ozvuky šoupání břich lodí po dně.

Od průrvy vedla cesta kolem dalších spletenců trubek, hadic a kohoutů k jakési úpravně uranu, stáčírně kyselin, zásobníkům na H2SO4 a HNO3 a dalším industriálním lahůdkám. Hned jsme se jali šplhat na produktovody a další technologické spletence, od prvních nás ale vyštval nějaký velmi uvědomělý dědek, do kterého tomu přitom nic nebylo. Hnusák.

Rozvětvená žilnatina uranotěžebních zařízení nás doprovázela až k Jelením vrchům. Ty jsme přešli a u Stohánku poobědvali obzvláště radiací nabobtnalé borůvky. Podívali jsme se i nahoru na Stohánek, je to pěkné místo, z hradu samotného moc nezbylo, ale poskýtá dílčí výhled na okolní kopce a ve skalách jsou vytesané zbytky zdejší poustevny. Chtěli jsme zajít i do nedalekého Skalního divadla, napoprvé jsme ale trefili špatnou cestu, tak jsme se na to vybodli a šli přímo na židlovskou střelnici, neboť další průběh našich cest byl do značné míry určován výskytem pitné vody, která je nejblíž v Jablonečku.

V Jablonečku jsem úspěšně našel pramen, byť panelák, který byl hlavním orientačním bodem, za ty tři roky, co jsem tam nebyl, jednoduše zmizel, a nabral vodu. Nazgul se nějak ofrňoval, prej, že ta voda může být toxická a kdesi cosi, a že ji musí nejprve vydezinfikovat. Vyndal z příruční brašničky s Malým Chemikem chlorační a dechlorační činidlo a jal se experimetnovat s dávkováním, protože návod se mu už kdysi rozmočil. Neboť musel hodinu počkat, než bude moct vodu dechlorovat, šli jsme se napít do nedaleké minihospůdky provozované místním hospodským-nadšencem a zde vyslechli řadu zkazek o pyrotechnicích ("Nedávno, to byla ale mrda! Vodpalovali tam 40 mega!") a pokusili se vytáhnout ze starousedlíků nějaké rozumy ("Prosimvás, je tu kolem něco zajímavýho po Rusech?" "Ani ne, tady nic neni." "Ale já jsem slyšel, že tady kousek maj bejt takový garáže..." "Jo, tam nějaká garáž je...ale to neni zajímavý, to je vošklivý. A stejně už je to spadlý.")
Když jsme se na tu spadlou garáž šli podívat, našli jsme rozsáhlý komplex mnoha vojenských budov, kde zřejmě parkovaly nejen raketové tahače. Tak se má konspirovat.

Ustlali jsme si v lese na borůvčí a poměrně brzo usnuli.
Ráno bylo pěkně, ale dopoledne nás vzbudil déšť. Když jsme si sbalili, pršet přestalo. Došli jsme zpátky na židlovský tankodrom, odpočinuli si u bunkru pyrotechnika a vydali se dál do Kuřivod. Zde jsem si v krámku koupil nějaký rohlíky a mapu Ralska 1:25 000 (v některých věcech skutečně lepší, než KČT). Cestou na vlak jsme se ještě zastavili v čedičovém lomu se skalním dvojoknem a u skladů jaderných hlavic, kde se Nazgul odvážně spustil do hlubin, ale hlavici nenašel.
Odjeli jsme z Bělé do Prahy.
To bude asi všechno.
Aha, fotky.
Fotky jsou tady.