Povodňová evakuace mne v srpnu 2002 na víc jak týden dostala z vyplavené Malé Strany na chalupu v Orlických horách. Kromě hlídání sestry a kocoura, kteří mi byli svěřeni rodinnou radou, na mne nečekala žádná větší práce a i když jsem se předtím mohl doma zastavit - náš dům z toho vyšel dobře - nevzal jsem si moc svých věcí, kterým bych se mohl věnovat, většina vyžadovala počítač.Rozečtenou knihu havajských pověstí nepočítám , padla už první den. Trávit dny jen ve společnosti sestry a její oblíbené Evropy 2 se mi nechtělo (ostatně ona hlídání snad už nepotřebuje, v Praze bych byl asi užitečnější), kocoura jsem většinu dne neviděl a lepší polovičku uvázali v Praze lékaři a standartní chaos kolem letní praxe, kterou ještě musí abslovovat.
A tak jsem pochopitelně většinu času chodil po kraji.

Po úvodu začněme volně slovy klasika: Miloš Nevrlý v Nejkrásnější sbírce napsal, že Orlické hory mu příjdou jako kraj, kde se rodí samí dobří lidé. Můj osobní dojem z nich (a že jsem je dlouho opomíjel, i když kvůli rodinné chalupě v Říčkách jsem je měl těsně pod nosem) je podobný, oproti temné a drsné Šumavě, rozfáraným Krušným horám, skoro velehorským Krkonošům, pustým Novohradkám nebo městy obklopeným Jizerkám (nic proti těmto krajům, i tam všude se mi líbí) jako by tudy do Polabí od východu trochu vstupoval duch moravských výběžků Karpat, ale uklidněný a usazený východními Čechami.Nebo možná spíš samy východní Čechy, jen trochu vyzvednuté nad okolí.(A ve východních Čechách je řada míst, kde apokalyptické legendy nechávají přežít poslední lidi v zemi.) Přitom před válkou to prý býval docela divoký pašerácký kraj a jako všude v pohraničí, i tady se výrazně podepsala.

Je to i kraj, který měl štěstí. Nedaleko od naší sudetské chalupy v Říčkách se v příjemném Julinčině údolí měla stavět přehrada, tedy vlastně jakási nádrž na usazování popílku, ale sešlo z toho.I po uranových průzkumech (a uranu je tu prý na některých místech víc, jak v Jáchymově) tu zůstaly jen nevelké haldy v lesích a u nich zarezlé trubky s prameny čisté vody, vycházející z břicha kopců. Těžba v nesoudržných horninách a velkých hloubkách se nevyplatila ani bolševikovi.Sousedi ještě vzpomínají, jak na sklonku jeho vlády podepisovali jakési petice proti plánovanému rozmístění jakýchsi střel na okolních kopcích. I z toho sešlo a zůstaly jen široké cesty pro přesuny vojenské techniky, i když většina takových je tu už staršího data a souvisí s opevňovacími pracemi první republiky.Ani návrh vystěhovat celé Říčky a udělat z nich shora letovisko pro seniory neprošel a horám pomohlo i to, že byly na hranici se "spřátelenou" Polskou lidovou republikou a netvořila se tu tudíž podobně brutální hranice, jako třeba na Šumavě.
Jenom na kraji obcí člověk občas narazí na ruiny stavení, která zůstala po válce prázdná, nebo třeba na pomník sovětského oficíra, který zahynul při "plnění internacionální povinnosti" v roce 1968.Je tvořen částí křídla stíhačky a stojí v koutě lesa u vedlejší cesty na kraji jedné louky u Kamence.

Mimo to je tu ale řada dalších pomníčků, křížů pod stromy, kapliček, soch svatých. Většina je tak či onak věnována sv.Anně.
Jeden zvláštní kříž stojí při silnici z Říček do Zdobnice.Nahoře kříž s Kristem, po jehož bocích stojí dva svatí, pod ním malá barokní lebka a postavec se světci na stranách a vpředu reliéfem panny s dlouhými rozevlátými vlasy hledí k nebi.Možná světice, ale spíš vypadá na místní dívku, která prádlo vyprala a do potoka skočila, život svůj tak bídně skončila. Nevím, zašlý německý nápis na podstavci hovoří o umírání a naději, ale vyluštit se mi jej nepodařilo, jeho Němčina je nad moje síly.
Novější pomník je pak třeba v Rokytnici, pamatuje na mrtvé z válek i událostí poválečných, jména ale nejsou dělena podle národnosti nebo času smrti, jen na Oberdorf, Mitteldorf a Niederdorf.

Mimo pomníků záměrných je tu i řada dalších, vesměs na kraji vsí a v lesích. Jámy, lůmky a odvaly,kamenné hromady ze zrušených mezí, základy zaniklých stavení, náhony, vinoucí se po svazích údolí, fragmenty nepoužívaných cest, kamenné zídky po stranách potoků a pomístí názvy.Na hřebenech pak bunkry, od nevelkých stanovišť Stráže obrany státu přes řopíky a větší sruby až po komunisty vyumakartovanou, ale stále zajímavou pevnost Hanička (na Adamu a Skutině jsem zatím nebyl).Některé z bunkrů jsou opravené a udržované různými nadšenci a ač je to možná pro někoho s podivem, i válečná architektura může být svým způsobem krásná.

Orlické hory jsou i krajem čisté vody. Pil jsem z trubek pod lesními cestami i z těch pod uranovými průzkumy, upravených studánek, potoků a potůčků a nebyl jsem za svou opovážlivost ztrestán ujímáním (nutno ale dodat, že vždycky nad první vesnicí).Na koupání to na první pohled moc není, potoky bývají mělké a rybníků tu mnoho není. Na druhý už je možné najít mezi balvany zátočinu, kde je studená horská voda po kolena, nebo dokonce až po pás. Na delší koupání to není, zato na řadu krátkých koupání, střídaných sezením na kamenech zcela určitě.Občas i někdo stluče korýtko, pod kterým je možné se "osprchovat".Chráněná oblast přirozené akumulace vod, píše se na mapě.

Na Almě, svahu nad Říčkami, stojí socha světice. Hledí do údolí a oběma rukama mu žehná.To, že jejich kamennou podobu kdysi někdo urazil, neznamená, že tam nejsou.

(ZPĚT)