Vančurové
bývají občas počítáni mezi nemrtvé, nicméně
narozdíl od nich jsou téměř nezničitelní - ani svěcená voda jim neškodí. Prý se
jich lze zbavit jen zničením oprátky, kterou mají kolem krku. Nikdo ale neví
jak, neboť tato oprátka může být spolu s Vančurou klidně i zkremována a za
chvíli se znovu zformuje. Vypráví se, že vznikli takto: V temném středověku žila
na Šumavě ve vesnici Borová Lada rodina Vančurova, skládající se z otce Emila,
matky Valerie, syna Víta a babičky. Jednoho pošmourného dne se babička marně
snažila vštípit Vítovi základy zdravé výživy básničkou "Když nesníš ta
jablíčka, zcepení ti babička.", domnívaje se, že Vítovi jí bude líto a ovoce
pozře. Vít si však báseň vyložil po svém a babičku probodnul metrovým kolíkem na
upíry. Tím velmi rozhněval místního faráře, který na celou hříšnou rodinu uvrhl
kletbu, podle které musí každý Vančura během svého života zasadit strom, zplodit
syna a oběsit se. Ani po smrti však nenalezne pokoje. V následujících staletích
se rod Vančurů rozšířil do celého světa, ale borovoladská větev dál patřila mezi
ty nejvýznamnější. Postupem času se kletba rozšířila i na admirály Gemini (viz.
Gemiňáci), když Plas zakoupil jednu z borovoladských
chalup. V devadesátých letech tohoto století bylo v chalupě na Novém Světě
zřízeno vančurovské muzeum.