Vančurové bývají občas počítáni mezi nemrtvé, nicméně narozdíl od nich jsou téměř nezničitelní - ani svěcená voda jim neškodí. Prý se jich lze zbavit jen zničením oprátky, kterou mají kolem krku. Nikdo ale neví jak, neboť tato oprátka může být spolu s Vančurou klidně i zkremována a za chvíli se znovu zformuje. Vypráví se, že vznikli takto: V temném středověku žila na Šumavě ve vesnici Borová Lada rodina Vančurova, skládající se z otce Emila, matky Valerie, syna Víta a babičky. Jednoho pošmourného dne se babička marně snažila vštípit Vítovi základy zdravé výživy básničkou "Když nesníš ta jablíčka, zcepení ti babička.", domnívaje se, že Vítovi jí bude líto a ovoce pozře. Vít si však báseň vyložil po svém a babičku probodnul metrovým kolíkem na upíry. Tím velmi rozhněval místního faráře, který na celou hříšnou rodinu uvrhl kletbu, podle které musí každý Vančura během svého života zasadit strom, zplodit syna a oběsit se. Ani po smrti však nenalezne pokoje. V následujících staletích se rod Vančurů rozšířil do celého světa, ale borovoladská větev dál patřila mezi ty nejvýznamnější. Postupem času se kletba rozšířila i na admirály Gemini (viz. Gemiňáci), když Plas zakoupil jednu z borovoladských chalup. V devadesátých letech tohoto století bylo v chalupě na Novém Světě zřízeno vančurovské muzeum.