Nad Libíní na Sedlčansku

Kraj kolem středního toku Vltavy, a snad i dál na východ, má v sobě zvláštní prostou strohost. Obloha tu leží jen nízko nad zemí, krz tenkou vrstvu půdy vykukují výběžky žulového podloží. Neustále se střídají pole, vesnice, městečka a rybníky rozložené kolem vedlejších příroků velkých řek. Okraje lesů, výhledy do kraje a polní cesty dají vzpomenout na ty opomíjené obrazy českých klasiků krajinomalby, jejichž zaprášené kopie visívají po školních třídách, a třeba i na Antonína Sovu. Těžko hledat ducha tohohle kraje, Sázava, Vltava a Lužnice jsou fenoménem samy o sobě a mohou jen něco málo naznačit, sdělit pár univerzálních příběhů o dění kolem řeky, životě vorařů, kameníků a drobných rolníků. Řeky byly ale důležitými cestami už od pravěku, vždy se kolem nich dělo něco důležitého, kdežto kraj tady nahoře je mnohem víc středověký. Spojený s drobnou šlechtou a jejími šarvátkami i sňatky, lze si dobře představit, že někde tady kdysi číhal u zemské stezky lapka Kozlík. Výrazná místa jako by spíš stála sama o sobě, chodívá se "na Blaník" a "na Slapy", "na Borotín" a "do Tábora", málokdy je cílem třeba "Česká Sibiř" sama o sobě. Možná protože její prostou domáckost ocení člověk mnohem spíš až ve vyšším věku.

.

(ZPĚT)