Seznam autorských knih a povídek, převážně fantastických žánrů, které někdy nějak vyšly papírově. Publikace odborné a jinou faktografii shrnuje sousední sekce. Rozptýlené texty, které se potulují někde po internetech (například na Okounu) většinou nijak utříděné nemám.
Přiznání iluminátů 2: Čas dubových holí
Po pár letech od doby, co vyšla první Přiznání iluminátů, se nashromáždilo dost materiálu na druhou sbírku těchto parodických mikropovídek. Z hlediska formátu se drží té první, opět jde o jednotlivé texty doplněné o rámcovou novelu, úvody ke kapitolám a další bonusy. Po jejím vydání jsem napsal ještě nějaký ten věrtel dalších přiznání, ale už jich nebylo dost na novou knihu a navíc světová politická scéna přesáhla možnosti parodie, respektive přestalo vypadat aspoň trochu věrohodně, že to někdo kompetentní z pozadí řídí. Druhý problém představoval samotný Facebook, který přestával být jako platforma vhodný k rozumnému použití a na nějž jsem už nechtěl vázat další tvorbu ani komunikaci se čtenáři. Po pár letech jsem si tedy deaktivoval účet, s čímž se uzavřela i původní stránka. Všechno mám ale odzálohované a vy si to nejlíp odzálohujete tak, když si pořídíte knížku. Jako jistá motivace jsou tady (v prostém wordu a bez různých dodatečných editací) ta poslední přiznání, která to do ní nestihla.
Dubovou holí dostanete u Strak na vrbě.
Druhá strana
Další z mamutích fantastických sborníků, které připravil Michael Bronec, byl věnovaný Praze. Nakonec se téma ukázalo být natolik inspirativním, že vyšly rovnou dva. Do prvního z nich z roku 2019, který nesl jméno Praga caput regni, jsem přispěl povídkou inspirovanou foglarovskými motivy. Dva bývalí kamarádi se po letech znovu sejdou a rozhodnou se zkusit najít třetího z nich, který před lety záhadně zmizel a dnes už si na celou tu záležitost ani nikdo pořádně nevzpomíná. Vrátí se do opuštěné zahrady, kde se to tehdy všechno stalo, a najdou tam malou branku, která vede do jiných ulic a na jiná náměstí. Druhá strana se jeví být prázdnou, ale ne tak úplně. Kromě koček a holubů tu možná nakonec přeci jen žije i někdo další...
Legendy: Praga caput regni u Strak na vrbě.
Přiznání iluminátů
Před nějakými těmi lety se na Facebooku objevila móda různých "přiznání". Vesměs šlo o stránky, kterým šlo zaslat ke zveřejnění různé myšlenky a skutky, s nimiž byste si netroufli vylézt veřejně. Studenti přiznávali, že se vyspali s učitelkou, gayové, že jsou vlastně hetero, a průvodci na hradech, že jsou vlastně hetero, ale stejně se vyspali s umrlým Valdštejnem, protože je s tím navoskovaným knírem prostě hrozně sexy. Ne, pardon, to poslední už patří spíš právě do Přiznání iluminátů. Přiznání iluminátů jsem začal psát inspirován tímhle trendem, ale brzo se to z krátkých výkřiků o tom, jak spiklenci nainstalovali sousedovi do rovnátek zesilovač wifi, vyvinulo do mikropovídek, které reagovaly na různé aktuální události (nebo i klidně neaktuální obskurnosti) a které si získaly poměrně rozsáhlý okruh čtenářstva. Po čase už toho bylo tolik, že jsem začal uvažovat o knižním vydání a oslovil Michaela Bronce. Michael se zamyslel, že tomuhle formátu tak jako úplně nerozumí, ale že bych to mohl doplnit nějakým rámcovým příběhem a pak tomu bude rozumět víc. Učinil jsem tak, navíc jsem ještě dopsal tematické úvody jednotlivých kapitol a nějaká ta přiznání navíc, a knížka šla do světa. Docela se jí dařilo, Bronec občas dosud vzpomíná, jak chtěl jít na oběd, jenže v tu chvíli jsem vyvěsil upozornění o knize a až do večeře mu cinkaly maily. Tehdy se daly ještě sociální sítě používat ku prospěchu lidstva. Bylo to dávno, v roce 2018.
Přiznání Iluminátů u Strak na vrbě.
Šťastná skála
Lehce nadpřirozená trampská povídka postavená na pointě, kterou tu prozrazovat nebudu. Pro začátek stačí vědět, že jedna parta má posvátnou skálu, která plní přání, když do ní vyryjete svoje jméno (doma ve vaší CHKO to nezkoušejte, děti!). 1. místo v próze oldpsavců, Trapsavec 2016.
Sborník trampské literární soutěže Trapsavec, 42. ročník 2016. Avalon: Praha, s. 4-5
Též vyšlo v Puchejři 3/2016, s. 40-41, s ilustrací od Toma Zvědělíka.
Pád Alamutu
Krátká humorná povídka o tom, jak pečlivě vybudovaná trampská základna, kterou neodhalili ani ti nejzavilejší ze strážců přírody, skrz něco jiného ke svému konci přišla. 2. místo v próze oldpsavců, Trapsavec 2015.
Trapsavec 2015. Sborník 41. ročníku trampské literární soutěže. s. 20-21
Též vyšlo v Oslavských boudách 94, s. 26-27.
Otázka elegance
Tahle ne úplně vážná povídka byla psaná pro další stračí velesborník, tentokrát steampunkový. Ústředním motivem je střet ornamentální, někdy skoro až zbytečně samožerné steampunkové estetiky s alternativní filosofií moderního, efektivního, streamlinovaného designu, který vidíte pokaždé, když si do uší strkáte vymazlená bílá bezdrátová sluchátka na jedno použití (eh, tolik k té efektivitě) namísto ozubených koleček Stirlingovy mikrogramofonické soustavy. Zkusil jsem to vložit do šablony dobrodužně-detektivního příběhu, dneska bych se možná trochu víc odvázal a napsal prostě epickou bitvu.
Legendy: Excelsior, gentlemani! (Historky z časů páry) u Strak na vrbě
Epištola z psího kraje
Povídka psaná pro Michaela Bronce do sborníku Prokleté knihovny, který vyšel roku 2013. Na začátku bylo pár vět, které mi rezonovaly v hlavě, a pak jsem to prostě nechal růst, až vznikl příběh z alternativní postŘímské říše, který se odrážel mimo jiné od jednoho spíš okrajového motivu z Nového zákona (Lukáš 8:26-39). Od té doby vím, že se musím trochu hlídat, protože se mi svět někdy rozbují tak rychle, že ho příběh sotva stíhá sledovat. Ale dá se to číst i prostě jako historka o skupině vojáků, kteří se na trochu ztracené vartě setkají s podivným kultem. Jinak, tyhle "legendární" stračí sborníky jsou docela reprezentativní díla a něco si tam najde skoro každý.
Legendy: Prokleté knihovny u Strak na Vrbě.
Vlaštovka od Bílé skály
Trapsavecká romantická, trochu mysteriózní povídka. Každý má nějaké to ideální děvče, se kterým nikdy nechodil, a které zmizelo v nevděčném světě. A nebo možná není úplně pryč... 1. místo v próze, Trapsavec 2011.
37. Trapsavec 2011. Sborník trampské literární soutěže. Avalon: Praha, s. 18-21
Temní ilumináti
Začátek téhle knížky se dá hledat u kultovní role, kterou jsme kdysi s kamarády přisuzovali Karlu Gottovi. Když se jednou Karel vyjádřil v rozhovoru, že věří na Ilumináty, poctili jsme toto přiznání natočením naprosto amatérského muzikálu se spiknutím, zombiemi a tak vůbec. Po letech jsem se k tomuhle tématu vrátil trochu jinak a zkusil napsat komickou současnou fantasy o bolševických čarodějích, permonících, podzemních záhadách, konci světa, předvěkých nestvůrách a dalších zajímavých věcech. Nechybí ani hrad Houska, zombie živící se výtisky Káji Maříka, sám ďábel a taky dva nájemní čističi inspirovaní bratry Nedvědy. Michael Bronec tehdy sliboval, že se připlazí po kolenou na Toronto a bude odprošovat skutečné Nedvědy, když je použiju napřímo, ale nakonec z toho sešlo. Navzdory téhle pestrosti motivů má knížka i děj, který vypráví o dvou kamarádech-jeskyňářích, kteří našli něco, co najít neměli, a o pádu mocné tajné společnosti, která už nemohla jen tak postávat za oponou světových dějin a smát se času.
Vyšlo v roce 2010 u Strak na vrbě.
V roce 2015 vyšlo též jako audiokniha namluvená Jiřím Pobudou.
Cestou zpět
Krátká, trochu snová povídka o cestě pustou zemí s důležitým nákladem v hlavě. Napsána jen tak, později otištěna, když se to zrovna redakci tematicky hodilo.
Okruh a střed 2/2010, s. 46-49
Valčíček krve a popela
Krátká a brutální povídka o bratrech Nedvědech, kteří pracují jako nájemní čističi. Zasláno do soutěže Ježíšku, já chci plamenomet a otištěno v příslušném sborníku. Jel jsem pak na jeho křest na con do Chotěboře, ale nikdo tam nebyl.
Prague by Night a Pravda, V. (Eds.) 2008: Ježíšku, já chci plamenomet. To nej z roku 2005. Netopejr: Praha, s. 57-66
Polomené světy/Atlanstký harc
Románová prvotina, jejímž hlavním hrdina je šlechtic s vojenskými zkušenostmi, který je pověřen narušit plány mocné sekty. Už jeho cesta na místo určení se ale komplikuje a když se vydá s malou skupinou vojáků na misi, začnou se dít čím dál tím podivnější věci. S touhle hlavní dějovou linkou se pak prolínají úryvky zpráv z našeho světa blízké budoucnosti, kde lidstvo zjišťuje, že možná do stávajícího vesmíru tak úplně nepatří nebo brzy patřit nebude. A pak je tu starobylé božstvo, které může mít podobný problém.
Knížku jsem psal tak nějak na zkoušku, zda něco podobného dokážu dát dohromady a dotáhnout. Kapitoly jsem posílal jedné slečně, se kterou jsem chodil, a když to bylo hotové, doproučil mi někdo z Okouna ozvat se Michaelovi Broncovi, který začátečníky vydává. Pan Michael text popatřil, doporučil ho zkrátit o třetinu a nakonec ho i vydal. Se slečnou jsme se mimochodem někdy kolem dokončení knihy rozešli, což je trend, který se mi u románů jaksi opakuje.
Co se inspirací a psaní samotného týče, není to asi úplně naplno řečeno, ale je v tom něco z různých anime (ty technologicky divergentní světy a gainaxovské konce), hodně českých zemí (Hoam je jistým obrazem Čech, jen větším; cesta pana Kierského vede v podstatě z Ralska na Orlík a pak přes Brdy a Vladař na Doupov) a taky něco té technologické transcendence, jakou prezentovala třeba Sid Meier's Alpha Centauri. Ale taky jsou tam asi i vzdálené ozvěny různých vnitřních mýtů. Dvojitý název vzniknul prostě tak, že jsem si nebyl jistý, který vybrat, tak se použily oba.
Vydaly v roce 2008 Straky na vrbě.
O studni, obloze a posledním satelitním vysílači vz. 25
Jedno trochu romantické povídkové postapo zaslané do Trapsavce a postavené na nápadu, že by v nějaké té vylidněnější budoucnosti mohli trampové vyvinout v kočovníky, co hrají na kytary, umí nějaká ta řemesla a asi i občas kradou slepice a jsou pronásledovaní. Spíš než Falloutem je to cinknuté nějakým tím Šlechtou. 2. místo v próze nad 23 let.
XXXIII Trapsavec 2007 – Sborník trampské literární soutěže. Sdružení Avalon: Praha. s. 11-14
Občas se stávají zvláštní věci
Povídka o partě, která na vandru přejde řeku jiným časem. První věc, kterou jsem posílal do Trapsavce, I. místo v próze do 23 let a vlastně první návštěva Trapsavce vůbec, na fleku Černé perly u Milína, odkud jsem pak odcházel pozdě večer (protože jsem původně nepočítal s ponocováním) a strávil chladnou noc před příjezdem prvního vlaku na kožené sedačce ještěrky z příbramského nádraží.
Trapsavec. Sborník trampské literární soutěže XXVIII. ročník září 2002. Sdružení Avalon: Praha, s. 3-5
Puchejř 3-4/2003, s. 52-53
Dvořáková, M. 2024: Trapsavec. 50 let trampské literární soutěže. Trapsavec: Plzeň, s. 165-168
K přečtení třeba na Folktimu.
Bešamelova dobrodružství 32 – Šílený šaman
Bujná parodická postapo povídka, jejíž hlavní význam spočívá asi v tom, že je to první věc svého žánru, co mi vyšla tiskem. Hlavní drsný leč jednoduchý hradina se vydává vyřešit někam na jih jedno místní mrzení. Díly 1-31 nebyly nikdy napsány.
In Sci-Fi Veritas II. Radegast 2k+2 sborník povídek. Radegast speciál 2002, s. 3-7
Přiznání iluminátů 2: Čas dubových holíPo pár letech od doby, co vyšla první Přiznání iluminátů, se nashromáždilo dost materiálu na druhou sbírku těchto parodických mikropovídek. Z hlediska formátu se drží té první, opět jde o jednotlivé texty doplněné o rámcovou novelu, úvody ke kapitolám a další bonusy. Po jejím vydání jsem napsal ještě nějaký ten věrtel dalších přiznání, ale už jich nebylo dost na novou knihu a navíc světová politická scéna přesáhla možnosti parodie, respektive přestalo vypadat aspoň trochu věrohodně, že to někdo kompetentní z pozadí řídí. Druhý problém představoval samotný Facebook, který přestával být jako platforma vhodný k rozumnému použití a na nějž jsem už nechtěl vázat další tvorbu ani komunikaci se čtenáři. Po pár letech jsem si tedy deaktivoval účet, s čímž se uzavřela i původní stránka. Všechno mám ale odzálohované a vy si to nejlíp odzálohujete tak, když si pořídíte knížku. Jako jistá motivace jsou tady (v prostém wordu a bez různých dodatečných editací) ta poslední přiznání, která to do ní nestihla.
Dubovou holí dostanete u Strak na vrbě.
Druhá stranaDalší z mamutích fantastických sborníků, které připravil Michael Bronec, byl věnovaný Praze. Nakonec se téma ukázalo být natolik inspirativním, že vyšly rovnou dva. Do prvního z nich z roku 2019, který nesl jméno Praga caput regni, jsem přispěl povídkou inspirovanou foglarovskými motivy. Dva bývalí kamarádi se po letech znovu sejdou a rozhodnou se zkusit najít třetího z nich, který před lety záhadně zmizel a dnes už si na celou tu záležitost ani nikdo pořádně nevzpomíná. Vrátí se do opuštěné zahrady, kde se to tehdy všechno stalo, a najdou tam malou branku, která vede do jiných ulic a na jiná náměstí. Druhá strana se jeví být prázdnou, ale ne tak úplně. Kromě koček a holubů tu možná nakonec přeci jen žije i někdo další...
Legendy: Praga caput regni u Strak na vrbě.
Přiznání iluminátůPřed nějakými těmi lety se na Facebooku objevila móda různých "přiznání". Vesměs šlo o stránky, kterým šlo zaslat ke zveřejnění různé myšlenky a skutky, s nimiž byste si netroufli vylézt veřejně. Studenti přiznávali, že se vyspali s učitelkou, gayové, že jsou vlastně hetero, a průvodci na hradech, že jsou vlastně hetero, ale stejně se vyspali s umrlým Valdštejnem, protože je s tím navoskovaným knírem prostě hrozně sexy. Ne, pardon, to poslední už patří spíš právě do Přiznání iluminátů. Přiznání iluminátů jsem začal psát inspirován tímhle trendem, ale brzo se to z krátkých výkřiků o tom, jak spiklenci nainstalovali sousedovi do rovnátek zesilovač wifi, vyvinulo do mikropovídek, které reagovaly na různé aktuální události (nebo i klidně neaktuální obskurnosti) a které si získaly poměrně rozsáhlý okruh čtenářstva. Po čase už toho bylo tolik, že jsem začal uvažovat o knižním vydání a oslovil Michaela Bronce. Michael se zamyslel, že tomuhle formátu tak jako úplně nerozumí, ale že bych to mohl doplnit nějakým rámcovým příběhem a pak tomu bude rozumět víc. Učinil jsem tak, navíc jsem ještě dopsal tematické úvody jednotlivých kapitol a nějaká ta přiznání navíc, a knížka šla do světa. Docela se jí dařilo, Bronec občas dosud vzpomíná, jak chtěl jít na oběd, jenže v tu chvíli jsem vyvěsil upozornění o knize a až do večeře mu cinkaly maily. Tehdy se daly ještě sociální sítě používat ku prospěchu lidstva. Bylo to dávno, v roce 2018.
Přiznání Iluminátů u Strak na vrbě.
Šťastná skála
Lehce nadpřirozená trampská povídka postavená na pointě, kterou tu prozrazovat nebudu. Pro začátek stačí vědět, že jedna parta má posvátnou skálu, která plní přání, když do ní vyryjete svoje jméno (doma ve vaší CHKO to nezkoušejte, děti!). 1. místo v próze oldpsavců, Trapsavec 2016.
Sborník trampské literární soutěže Trapsavec, 42. ročník 2016. Avalon: Praha, s. 4-5
Též vyšlo v Puchejři 3/2016, s. 40-41, s ilustrací od Toma Zvědělíka.
Pád Alamutu
Krátká humorná povídka o tom, jak pečlivě vybudovaná trampská základna, kterou neodhalili ani ti nejzavilejší ze strážců přírody, skrz něco jiného ke svému konci přišla. 2. místo v próze oldpsavců, Trapsavec 2015.
Trapsavec 2015. Sborník 41. ročníku trampské literární soutěže. s. 20-21
Též vyšlo v Oslavských boudách 94, s. 26-27.
Otázka eleganceTahle ne úplně vážná povídka byla psaná pro další stračí velesborník, tentokrát steampunkový. Ústředním motivem je střet ornamentální, někdy skoro až zbytečně samožerné steampunkové estetiky s alternativní filosofií moderního, efektivního, streamlinovaného designu, který vidíte pokaždé, když si do uší strkáte vymazlená bílá bezdrátová sluchátka na jedno použití (eh, tolik k té efektivitě) namísto ozubených koleček Stirlingovy mikrogramofonické soustavy. Zkusil jsem to vložit do šablony dobrodužně-detektivního příběhu, dneska bych se možná trochu víc odvázal a napsal prostě epickou bitvu.
Legendy: Excelsior, gentlemani! (Historky z časů páry) u Strak na vrbě
Epištola z psího krajePovídka psaná pro Michaela Bronce do sborníku Prokleté knihovny, který vyšel roku 2013. Na začátku bylo pár vět, které mi rezonovaly v hlavě, a pak jsem to prostě nechal růst, až vznikl příběh z alternativní postŘímské říše, který se odrážel mimo jiné od jednoho spíš okrajového motivu z Nového zákona (Lukáš 8:26-39). Od té doby vím, že se musím trochu hlídat, protože se mi svět někdy rozbují tak rychle, že ho příběh sotva stíhá sledovat. Ale dá se to číst i prostě jako historka o skupině vojáků, kteří se na trochu ztracené vartě setkají s podivným kultem. Jinak, tyhle "legendární" stračí sborníky jsou docela reprezentativní díla a něco si tam najde skoro každý.
Legendy: Prokleté knihovny u Strak na Vrbě.
Vlaštovka od Bílé skály
Trapsavecká romantická, trochu mysteriózní povídka. Každý má nějaké to ideální děvče, se kterým nikdy nechodil, a které zmizelo v nevděčném světě. A nebo možná není úplně pryč... 1. místo v próze, Trapsavec 2011.
37. Trapsavec 2011. Sborník trampské literární soutěže. Avalon: Praha, s. 18-21
Temní iluminátiZačátek téhle knížky se dá hledat u kultovní role, kterou jsme kdysi s kamarády přisuzovali Karlu Gottovi. Když se jednou Karel vyjádřil v rozhovoru, že věří na Ilumináty, poctili jsme toto přiznání natočením naprosto amatérského muzikálu se spiknutím, zombiemi a tak vůbec. Po letech jsem se k tomuhle tématu vrátil trochu jinak a zkusil napsat komickou současnou fantasy o bolševických čarodějích, permonících, podzemních záhadách, konci světa, předvěkých nestvůrách a dalších zajímavých věcech. Nechybí ani hrad Houska, zombie živící se výtisky Káji Maříka, sám ďábel a taky dva nájemní čističi inspirovaní bratry Nedvědy. Michael Bronec tehdy sliboval, že se připlazí po kolenou na Toronto a bude odprošovat skutečné Nedvědy, když je použiju napřímo, ale nakonec z toho sešlo. Navzdory téhle pestrosti motivů má knížka i děj, který vypráví o dvou kamarádech-jeskyňářích, kteří našli něco, co najít neměli, a o pádu mocné tajné společnosti, která už nemohla jen tak postávat za oponou světových dějin a smát se času.
Vyšlo v roce 2010 u Strak na vrbě.
V roce 2015 vyšlo též jako audiokniha namluvená Jiřím Pobudou.
Cestou zpět
Krátká, trochu snová povídka o cestě pustou zemí s důležitým nákladem v hlavě. Napsána jen tak, později otištěna, když se to zrovna redakci tematicky hodilo.
Okruh a střed 2/2010, s. 46-49
Valčíček krve a popela
Krátká a brutální povídka o bratrech Nedvědech, kteří pracují jako nájemní čističi. Zasláno do soutěže Ježíšku, já chci plamenomet a otištěno v příslušném sborníku. Jel jsem pak na jeho křest na con do Chotěboře, ale nikdo tam nebyl.
Prague by Night a Pravda, V. (Eds.) 2008: Ježíšku, já chci plamenomet. To nej z roku 2005. Netopejr: Praha, s. 57-66
Polomené světy/Atlanstký harcRománová prvotina, jejímž hlavním hrdina je šlechtic s vojenskými zkušenostmi, který je pověřen narušit plány mocné sekty. Už jeho cesta na místo určení se ale komplikuje a když se vydá s malou skupinou vojáků na misi, začnou se dít čím dál tím podivnější věci. S touhle hlavní dějovou linkou se pak prolínají úryvky zpráv z našeho světa blízké budoucnosti, kde lidstvo zjišťuje, že možná do stávajícího vesmíru tak úplně nepatří nebo brzy patřit nebude. A pak je tu starobylé božstvo, které může mít podobný problém.
Knížku jsem psal tak nějak na zkoušku, zda něco podobného dokážu dát dohromady a dotáhnout. Kapitoly jsem posílal jedné slečně, se kterou jsem chodil, a když to bylo hotové, doproučil mi někdo z Okouna ozvat se Michaelovi Broncovi, který začátečníky vydává. Pan Michael text popatřil, doporučil ho zkrátit o třetinu a nakonec ho i vydal. Se slečnou jsme se mimochodem někdy kolem dokončení knihy rozešli, což je trend, který se mi u románů jaksi opakuje.
Co se inspirací a psaní samotného týče, není to asi úplně naplno řečeno, ale je v tom něco z různých anime (ty technologicky divergentní světy a gainaxovské konce), hodně českých zemí (Hoam je jistým obrazem Čech, jen větším; cesta pana Kierského vede v podstatě z Ralska na Orlík a pak přes Brdy a Vladař na Doupov) a taky něco té technologické transcendence, jakou prezentovala třeba Sid Meier's Alpha Centauri. Ale taky jsou tam asi i vzdálené ozvěny různých vnitřních mýtů. Dvojitý název vzniknul prostě tak, že jsem si nebyl jistý, který vybrat, tak se použily oba.
Vydaly v roce 2008 Straky na vrbě.
O studni, obloze a posledním satelitním vysílači vz. 25
Jedno trochu romantické povídkové postapo zaslané do Trapsavce a postavené na nápadu, že by v nějaké té vylidněnější budoucnosti mohli trampové vyvinout v kočovníky, co hrají na kytary, umí nějaká ta řemesla a asi i občas kradou slepice a jsou pronásledovaní. Spíš než Falloutem je to cinknuté nějakým tím Šlechtou. 2. místo v próze nad 23 let.
XXXIII Trapsavec 2007 – Sborník trampské literární soutěže. Sdružení Avalon: Praha. s. 11-14
Občas se stávají zvláštní věci
Povídka o partě, která na vandru přejde řeku jiným časem. První věc, kterou jsem posílal do Trapsavce, I. místo v próze do 23 let a vlastně první návštěva Trapsavce vůbec, na fleku Černé perly u Milína, odkud jsem pak odcházel pozdě večer (protože jsem původně nepočítal s ponocováním) a strávil chladnou noc před příjezdem prvního vlaku na kožené sedačce ještěrky z příbramského nádraží.
Trapsavec. Sborník trampské literární soutěže XXVIII. ročník září 2002. Sdružení Avalon: Praha, s. 3-5
Puchejř 3-4/2003, s. 52-53
Dvořáková, M. 2024: Trapsavec. 50 let trampské literární soutěže. Trapsavec: Plzeň, s. 165-168
K přečtení třeba na Folktimu.
Bešamelova dobrodružství 32 – Šílený šaman
Bujná parodická postapo povídka, jejíž hlavní význam spočívá asi v tom, že je to první věc svého žánru, co mi vyšla tiskem. Hlavní drsný leč jednoduchý hradina se vydává vyřešit někam na jih jedno místní mrzení. Díly 1-31 nebyly nikdy napsány.
In Sci-Fi Veritas II. Radegast 2k+2 sborník povídek. Radegast speciál 2002, s. 3-7